Zlobivá

ZLOBIVÁ (2426 m/m) patří mezi tatranské trojvrcholy. Nejmenší prostřední se jmenuje Wachterova veža a JV Zlobná kopa. Ještě složitě+je to polsky, kdy hlavní vrchol se jmenuje Żłobisty Szczyt a Wachterova veža je Żłobista Turnia, tj. Zlobivá veža. Polské označení je bližší původnímu gorolskému pojetí označující žlab, tj. Žlabovitá. Takovýmito žlaby spadá především do Zlomiskové, resp. Rumanovy doliny. Zcela jiné je maďarské nebo německé označení "Štít Marty" (Martaspitze) podle Marta Lavalleé-Jordánové, oficiální první horolezkyně na vrcholu. Vrchol leží v hlavním hřebeni Vysokých Tater a od okolí jej odděluje Vyšná a Nižná Zlobná štrbina (první od Rumanova a druhá od Popradského Ľadového štítu). Vrchol přípomíná rozevřený papouščí zobák s jazykem (Wachterovou vežou, nejnižší). Žlaby na JZ i JV straně jsou používány zkušenými skialpinisty. Před vrcholem je drobný skalní kůň (kůň Zlobivé) a nejlehčí cesty jsou od II UIAA. Skvělé výhledy na Bašty, Vysokou s Rysy, Gerlach, Končistou aj.

Rumanovy, Gánek...

JZ žlabem a pilířem nad kazatelnou

Na Zlobivou vede ze Zlomiskové doliny "normálka", ale má tolik variant od prvovýstupu manželů Jordánových přes ty udávané na všech dobrých tatranských webech (goat.cz, tatry.nfo.sk apod.), že se v tom asi vyzná málokdo. Všechny mají hodnotu kolem II UIAA. My vidíme na fcb sjezdy z JZ žlabu zpod Zlomiskové bránky. A když se to dá sjet na lyžích, tak my to snad dokážeme pěšky. Ono vlastně není moc možností, kde jinde v pátek večer v dubnu hlavu složit, ať ráno cvoci vyrazí, než (je) laviny dorazí. Jen Popradské pleso má tak narychlo ještě volno. Začíná aprílový víkend a aprílový výběr.

Ve Zlomiskové něco lyžařských stop a 2 borci směr Železná vrata. A my dva cvoci v šest ráno. Zmrzlé to je hustě, bezva! Od kotlinky pod Zlomiskovou veží ještě trochu stop pod Vysokou, ale naším směrem jen dvě rýhy po lyžích a nic. Tak jdeme najít žlab. Je strmější, než jsme čekali. A ledovatější. Autoři oněch skialpových stop jsou totiž extra třída borců (kdo se zajímá jen trochu o skialpinismus v Tatrách a Himalájích, tak tydle správné týpky zná). Nad Rumanovou lávkou jsme v podstatě jen na cepínech (lezeckých) a pod kazatelnou máme chuť to v betonovém ledu zabalit. Todle je horší než kopat brambory... Konečně nalízáme na pilíř (o dost výš) a kupodivu nám připadá lehký. Má tady sice být těsně po vrcholem nějaká stěnka, ale mačky se dají vrazit do minižlábků a ruce na suché i teplé žule drží. Zlobivý kůň - ostrá skála pod vrcholkem (foto od Poláků) - je spíše o morálu, sotva 2 m a přes schodek na vršek (pozor na sníh, když je zdánlivě pevný - pod koněm je totiž v zime někdy zasypaná puklina, na JV úbočí, kam to táhne nohy). Celkem dost podobné jiným trasám za II až III UIAA, čistá II (ale na sněhu) to asi neení (určitě trochu těžší než Krčmár hodnocený II-III UIAA).

výhled na Ľadové a Lomnický

Na vršek se vejdeme oba, což je fajn. Bývají místa, kde si dáme pusu až cestou dolů. Kříž je zamrzlý v ledu. Svačinka, foto... Široko daleko jen prázdné kopce. Až na Vysoké lidi. Uvažujeme o slanění k Wachterově věži, ale řada stupů vysekaných v ledu na dobrých 200 metrech by plakala. A my s ní, že jsme se tam tolik nadřeli. Tak ještě pár pohledů na milované hory kolem.

Gerlachovský...

Dolů slaňujeme 2x ze založených slaňáků, ten první přes koně je ze tří smyček (!), zjevně hodně používaný. Prvolezec je ale po cestě nahoru nějak duševně out a lano do kýblu se mu při druhém slanění podaří správně založit správně až na třetí pokus. Unavený nebo vyděšený není. Ani zmrzlý. Prostě věci mezi nebem a zemí, kdy z 1000000 pokusů ty špatné tři uděláte hned naráz v blbém místě.

Ve žlabu sníh dost změknul, což je fajn. Stupy drží parádně. Oproti cestě na vršek hodně easy, kus jedeme po zadku. Pod námi konečně lidi... Teda skialpinisti. U nich se pak sníh boří po pás. Na Popradské pleso je to bagrování sněhu. Druholezec sklouzává k vulgarismům, neboť oděv dámy připomíná hastrmana. Ještěže je alespoň horko. Na duben skoro letní teploty.

Na Popradském nával... Lidi, co vyjeli autem, řeší, jestli bude večer sauna... Tak na Štrbské pleso k tomu našemu dojdeme docela unavení po 11 hodinách blbnutí. Ještě předběhnout Maďary zoufale klouzající na stezce vykřikující jakási podivná zaklínadla a pohodové koupání v Tatralandii se zbytky týmu, jehož velikost bot nedosahuje rozměrů nutných ke koupi maček. Prostě narozeniny, jak mají být!

Vysoká a Rysy