Andalusie

VELETA je 3396 m vysoký vrchol v Sierra Nevadě, 2. po Mulhacénu v pohoří (tj. nejvyšším vrcholu pevninského Španělska), 3. na španělské pevnině. Do roku 1913 zde byl ledovec Corral del Veleta, dnes lyžařský areál. Od hotelů krátká a pohodlná cesta na vrchol, v severní stěně několik krátkých lezeckých cest. Výborné výhledy, především na krátký zimní výlet, kdy je Mulhacén na jeden den hůře dostupný.

Veleta ze sjezdovky

EL CORRAL označuje sektor a střed vápencového skalního útesu v lezecké oblasti el Chorro ve španělské Andalusii. Nachází se na jižním okraji el Chorra, souběžně s hřebenem vede silnice, kde se dá místy i parkovat. El Corral je nejvyšší (673 m/m) kopec, povolené lezení je pouze ze strany silnice, kde je asi 16 cest do 6c+. Nejdelší je 6-délková sportovní Three-Sixty (5 x IV po 30 m a závěrečná kratší direttisima za 6b nebo odchod rampou za III). Z vrcholu krásný kruhový výhled a slanění 1x35m pod palmovým houštím (směr severovýchod) a přes sedlo pod poslední věžičkou zpět. Severovýchodně útes pokračuje do oblasti Rocabella a blíže k přehradě je oblast Encantadas, v obou kratší cesty.

El Corral

FRONTALES je sektor v el CHORRO tvořený řadou oddělených věží a hřebínků. Horní část kolem Éscalera Árabe (Arabských schodů, pěšiny z 15. století) se označuje i za Frontales Altas. Nachází se zde nejdelší (ale ne nejtěžší) vícedélka v el Chorru, Blue Line - sportovka. 350 m, končí po 12 délách na vršku 833 m/m se sestupem na pastviny a zpět. Na začátku lze lehce přelézat do Los arcángeles, především 3. délka je v LA V+ a je moc pěkná. Jinak do 8. délky IV/IV+, pak se nám jevily tři délky stejně obtížné a dolez zase IV/IV+.

Frontales ze sestupu

0. den odlet a ceny

Takže prodloužený valentýnský víkend (aneb milujeme hory a sebe... teda sebe sama i navzájem). Ve středu RY z Prahy večer (na cestu do Prahy a z Prahy vlakem si fakt nemůžeme stěžovat, zase by někteří rostli, ale ČssD) a zpět SW, celkem 3000 osoba (včetně báglu na palubu navíc, kam se vešel všechen cajk). Půjčení auta 1500 na 4 dny. Benzín 1x 1500 Kč. Noclehy nabízené od pár korun v Chorru bez jídla po přežíračku za 1000 Kč na osobu/noc. Popravdě těsně před odletem sprcha a jídlo nutné, aby spolucestující nezhynuli... Parkovné 10 E Veleta a 2 E Alhambra. Vše (teda nějaká strava, ale jíme i doma).

1. den

Cílem je el Chorro... Asi jeden z nejlepších lezeckéch areálů v Evropě. Ať si každý tvrdí, co chce o zprofanovanosti atp., ale nebylo by tak známé, kdyby nebylo skvělé. Nedávalo nám smysl navštívit ho a nelézt. Až postupem doby jsme si uvědomili, že na tenhle sen z mládí vlastně máme (technicky) a máme i čas. Takže po přespání v Málaze rychle ke skalám. Po celodenním cestování šestídélková cesta Three-Sixty. Akorát na seznámení se s místním vápencem. První délky jsou po 30 m, odjištěné/sportovní IV+ (bez vlastního zakládání, což je fajn, protože do letadla jsme za lacino nenarvali úplně vše) a pak v případě únavy můžete jít vlevo po římse za III UIAA. My se rozlezli a krátkou (asi 20 m) 6a na vršek, prostorný a pohodlný. Svačí tam místní španělský pologuide a jeho kámoš. Fotečky, naše svačina a na opačnou stranu skrz bílé kamení a palmy ke slaňáku. Tu a tam divoké olivovníky. Slanění 35 m (nebo 30m a ještě blbě slézat). Pak pohodlná cestička zpět na silnici a k autu. Parkujeme trochu blbě (netrefili jsme na začátku stezku pod skálu a první délku ostatně jako obvykle vylezli freesolo), takže už bez lezení jen k autu. Pejsci, ovečky, pomeranče v údolí...

Three-sixty

2. den

Za kulturou a kopci... Protože být tak blízko Sierra Nevady (2 hod. autem) a nejít tam... Máme v plánu jít na Mulhacén přes Veletu, ale v Pradollanu je děsně lyžařů. Problém zaparkovat (a najít pak auto) stojí spoustu čas, zatímco se sníh topí... Že prý největší slávu má todle středisko za sebou... Hm, tak to asi kdysi lidi seděli jeden druhému na hlavě. Pomáháme si lanovkou za 20 E do Borreguiles (2700 m/m) a rychle pryč od sjezdovek. Na vršek je to asi hodina a půl, ale se vším zpožděmí docházíme před dvanáctou na Veletu, když se sníh topí. Mulhacén by se dal vylézt nebýt toho horka (jsme jen v mikině). Takhle hrozí, že zpět polezeme po pás ve sněhu. Cesta dál je neprošlapaná. Jsou v ní jen stopy skialpinistů. Divíme se, že je těch stop tak málo. Na skialpy ideální terén.

Projdeme se zpátky a ještě se stavujeme v Alhambře. Lidí šíleně. Dovnitř nemáme objednaný vstup (a ani o něj nestojíme). Hrad je fajn, zahrady lepší, výhledy na Granadu nejlepší. Zdá se nám, že Alhambra je pěknější zdálky. Pak trochu potíže s autem.

Mulhacén z Velety

3. den

Uvažovali jsme o Tajo de Gomer, o Grazalemě, Torcalu... Ale el Chorro nás tak uchvátilo, že jdeme na nejdelší cestu, co tam mají. Blue Line ve Frontales Altas nemáme ani pořádně nastudovanou. Víme jen, že je to sportovka z roku 2017. Parkujeme správně a přes borovicový les ke skále. Tady je ovšem sportovek jak Lysařů... :D Ostatně sektor Escalera Suiza/Švýcarské schody v podstatě splývá s Bajas i Medias Frontales a v některých průvodcích je to i Escaléra Árabe/Arabské schody podle značené pěšiny se schody z 16. století... Popisy na skále dávno smyl zub lezeček. Tak se doptáváme dvou španělských týpků, kde začíná BL. Ani modré nýty už totiž nejsou modré.

Cesta fakt začíná v podstatě ve stromě vecpaná mezi Los Arcángeles a Chilonou. Naštěstí mají všechny 3 podobnou obtížnost. Po prvních dvou délkách děláme chybu a lezeme dál LA (V+), ze společného štandu, cca 15 m. Po jejím přelezení děláme štand v LA a přelízáme do BL (dá se i z dalšího štandu LA, a dokonce i z poslední délky, než se zlomí LA doleva a BL doprava!). Ale je to asi pěknější variant.

Pak už lezeme normálně. 10. délka má být nejtěžší, nám se zdály horší 8. a 9. s 10. nastejno. V+ asi odpovídá, když máte 7 délek za sebou. Délky se asi taky dají tahat z různých stran. Místa se zelení (bodláky, palmy...) jsou asi lehčí, holá skála o málo těžší, ale zase to na ní neklouže a nepíchá. Ze štandů se nabízí realizace dalších cest pro všechny, kdo mají rádi prvovýstupy. My po 4 hodinách dolézáme do poslední 12. délky, odkud to na trávu s nadsázkou skočíte. Ještě jdeme po hřebeni na vrchol dělat fotky a pak pěšinama mezi palmami, šalvějí, tymiánem a kozími bobky na Escalara Arabe. Po ní kolem věžiček a dalších cest s parádním pokoukáním pro mikiny u nástupu. Nejdelší cesta v el Chorru je za námi, ostatní krásky mívají většinou nejvíc těch 8 délek. Příště.

Blue Line

 

Arabské schody...

4. den

Po večerní hygieně umytí nohou v moři. Botanická zahrada (zdarma, je to vlastně park pro místní) v Bénalmadéně. Odpo předání auta a odlet domů... 5. den ráno pak příjezd domů.

Benalmadena, park

krajina s pomerančovníky, Cvoci na kopci, Corral

Frontales z Corralu

Corral z příjezdovky

Blue Line

výhled z Frontales

Blue Line nástup

Jak přežít názvy cest

Jak přežít názvy cest v horolezení a lezení?

Asi úplně nejsnazší způsob, jak přežít cesty s úžasnými názvy, je přelézt nějakou tu "muerte". Právě ve Španělsku jsme měli nejvíc štěstí na trasy spojené nějak se smrtí. Teda ne s naší. Se smrtí v názvu. A i když to byla jen nějaká ta troječka, absolvování "muerte" nám dodalo nadhled na životem... Alespoň do chvíle, než zase slaníme dolů.

Pravdou je, že takové názvy v nás vyvolávají respekt především venku. Naopak názvy jako "direttissima", "jižní hřeben", "komín", nebo "normálka" patří mezi klasiku. U nich máme pocit, že to bude jasná a zřetelná linie. U "Bezejmenné", že to ani nestojí za to...

Jména prvovýstupců nebo týpků, co se do stěny zapsali nějak výrazně (pokud možno ne stylem muerte), nás vedou k jistým očekáváním: Stanislawský v Tatrách logický a pro nás trochu těžký, Grosz labyrint na trávě, Puškáš pilíře... Je vždy trochu čest a pokora kráčet a šplhat za takovými velkými osobnostmi a dalšími, jaké nelze vyjmenovat, tak alespoň zmínit ty od Tatarky (tam budou řetězy nebo borháky).

Někdy od názvu těžko něco čekat. Např. Buf... Zní to asi jako Baf! Takže někde uprostřed na vás vybafne nějaký nesmysl, jako je převis ve trojce nebo jištění na trsu jahodníku. Na Cestu k Slnku asi potřebujete jiné počasí než na RainMana... A na Arakis lezete přes obřího písečného červa... Nebo tak nějak.

Prostě lezec nemůže čekat, že bude fakt potřebovat Hokejku nebo mu postačí Francouzský polibek či Extáze. Někdy je z cest jen Slepá ulička...

Na umělkách je to s názvy taky zábava. Stavěč si nazve cestu hezky "Tatranská IV" a lidi mu k tomu píšou "je to za V+" a "Pitomí netopýři". Takže si nejmenovaný a nám úplně neznámý Pepe (hoj!) postaví cestu s názvem "Pepeho V" a rovnou dá hodnocení VI UIAA... A lezci mu to zase přepíšou na vyšší level. No prostě se nezavděčíte ani s názvy "Úsměvy krásných žen" u bezzubých mužů a s "Žabím hlenem" u dětí... "Bořka, co není žádný zelenáč" zase nepolezou velcí. A tak je asi nejlepší "Není to to, co si myslíte". Proč?

Tenerife

PICO DE TEIDE (3718 m/m, prominence 3718 m/m) je turisticky dostupná sopka na španělském ostrově Tenerife. Nadmořskou výškou sice nepatří mezi nejvyšší na světě, ale se základnou v moři má 7000 až 7500 metrů, což ji řadí na 3.-4. místo po sopkách na Havaji. 40. největší prominence na světě. Má dva předvrcholy (Viejo s poslední erupcí v roce 1909 a Montaňa Blanca. Těsně pod hlavní vrchol vede lanovka, ke vstupu je zapotřebí permit (zdarma, beznadějně vyprodaný), ale ten je i součástí výstupu před 9 hodinou ranní nebo pozdě večer při spaní na chatě Altavista. Přes chatu vede trasa kolem MONTAŇA BLANCA (2748 m/m).

Teide za rozbřesku

LA CATEDRAL (2144 m/m, prominence asi 75 m) je skalní/vulkanická věž v kaldeře Las Caňadas. Součástí kaldery je i řada dalších věží a aktivní vulkán el Teide. Věže a jehly kolem la Catedral se pak nazývají Roques de García (dále např. Cinchado, Cascada aj.). Na protější straně silnice je pak lezecky známé uskupení věží Caňada del Capricho. Na samotnou Katedrálu vede několik desítek cest (cca 32), normálka je hodnocená za IV až V.

Las Caňadas z Catedral

ARICO ARRIBA je lezecká oblast u městečka Arico na Tenerife. S více než 200 cestami je součástí spletité skalní oblasti s mnoha sektory více či méně daleko. Arribu např. od oblasti Abajo odděluje pouze most s parkovištěm. O 6 km jižněji jsou oblasti Las Bovedas, Fantasmo aj. Většinou jsou tady obtížnosti od V a výše, IV a III minimálně. Tradiční i odjištěné cesty (kde se dá jistit smyčkou v hodinách nebo vklíněnci/friendy, tak tam není nic). Protože jde o soutěsku, leze se ve stínu (důležité vychytat) a mezi kaktusy.

Arrico Ariba

0. den - přípravy

Týden volna na přelomu října a listopadu... Hurá! Ale kam? Prarodiče pořád chtějí, ať jedeme k moři. My slíbili 1/2 potomstva zoologickou, ale chce se lézt... Syn si přeje vidět sopku (chtěl na Etnu, výlet nevyšel - byla aktivní). Takže? Aktivní dovolená? Pasivní sopka? Levné letenky a ubytování? TENERIFE!

1. den - odlet a ceny

Letenky nás nakonec nestojí až tak málo. Zpáteční cca 5000 Kč jednoho (jeden si musel připlatit kufr za pětikilo), all-inclusive hotel v Las Galletas s bazénem 5500 Kč/osobu. Pro všechny: půjčení auta u "lepší" společnosti (top cars) 2000 Kč/týden, parkování na letišti za všechny 300 Kč, benzín na Tenerife 1200 Kč, chata Altavista 2600 Kč všechny a každý park rovněž cca 2600 Kč. Na letišti procházíme se 4 palubními zavazadly 40x30x20, z nichž 3 jsou nacpána lany, expreskami, jistítky, botami a přilbami. Ve 4. báglu/batohu je.... Mobil (s mapkami), foťák, vysílačky a další materiál wzpinaczkowy. Jo a máme i plavky + přezůvky na pláž... Co víc potřebujeme k životu? Jen fajn okolí a fajn lidi...

2. den - JUNGLE PARQUE

Ráno se vzpamatujeme z letu (5 hodin a něco) a zbytek dne využijeme k návštěvě nejbližší zoo, kde si fógli lítají venku...

 

3. den - La Catedral, normálka

Fouká, ale je zapotřebí trochu se aklimatizovat ve 2000+ (na 4. den máme fixní termín na chatu), takže pokud chceme na La Catedral, musíme dnes. U Roques de García je několik parkovišť, později dopoledne beznadějně plných (především, když se zavře lanovka, tak všichni jsou u skal). Prodereme se skrz lidi, co se fotí na každém oblázku. Teda vulkanitu. Za kruháčem (otáčení aut na nejblizším parkovišti) vede přímo dolů slušný chodník (S3 Roques de García) a po něm k jasně viditelné odbočce po "skálu". Katedrála vybíhá z hlavního masívu bokem, západně až severozápadně. Vidíte ji hned od Mirador de la Ruleta, tj. vyhlídky za parkovištěm. Cesta k normálce vede přes malé sedýlko, kam už většina turistů nezachází (ostatní cesty jsou kolem celé Katedrály). Nástup je III šikmo doprava jasným zářezem asi 20 m, následuje traverz doprava 20 m, II UIAA (s několika nepříjemnými kroky dolů za IV, jsou tam dva nýty). Pak 20 m přímo vzhůru přes 1 nýt těžce (nebo více vpravo bez fixního jištění lehce) k dalšímu nýtu v zářezu (sestup mezi slaňáky), kde se obvykle kvůli lanu dělá mezištand (jedno místo IV+). 4. délka, nejdelší, buď podél nýtů (3, první je zboku na konci komína) buď komínem/pilířem za IV/V nebo úplně vpravo rozbitým žlabem (blbé jištění, cca za III/IV UIAA). 5. délka, IV, začíná velkým štandem a traverzem ostře vlevo, mírně dolů kolem dvou výrazných jakoby odštíplých šutrů (magmatické řezáky, drží pevně) a pak u nýtu nahoru pod převis (s batohem plazením!) a traverz po vrcholu, kde jsou dva slaňáky.

La Catedral a Teide z nástupovky

Vzdálenejším slaňákem 25 m dolů do komína mezi 3.-4. délkou (pod nýt, pak za II UIAA žlábkem do dvojkového zářezu s oním nýtem na mezištand) nebo blbě k 5. délce (kyvadlo) a slanění do sedélka, 35 m. U sedélka se dá ohodit o kámen výš jištění a sejít dolů za hranu směrem k nástupu, kde se schovává slaňák. Přes malou hranu pak cca 40 m volně dolů (kdyby se lano při stahování sekalo, dá se poodlézt až k turistickému chodníku a stahovat víc horizontálně).

Kromě traverzů (se sedmiletým klukem dost pitomých) si užíváme lezení na úplně jiném typu sopečných šutrů než třeba kolem Arica. Jsou to nejspíš zbytky ztuhlého magmatu, kde i malé kousky drží. Ještě jsme uvažovali kromě vía normale i o vía clasica (V), taky bylo dost plánů na sousední věže... O to víc nás mrzel silný vítr tento i následující dny. Lana (2x60) se provětrala dost, takže akorát čas na procházku po skalách u moře (kde nás od lezení odradili hadi) a nějaké to koupání.

najdi slaňák, najdeš poklad - poslední slanění La Catedral

4.-5. den Pico de Teide

Lanovka několik dní nejezdí, ostatně jsme o ní ani neuvažovali. Vítr je fakt silný a dopolední lezení tak odpískáváme. Odpoledne vyrážíme do Las Caňadas, parkujeme trochu dál, procházíme část cesty S3 (Teleférico-Montaňa Blanca), protože budoucí (?) vulkanolog hodlá zkoumat krajinu. Tak pokud nebude policista či hoteliér, bude mu pár info k užitku. Cesta pak z měsíční krajiny přechází do marsovské mezi Montaňa Rajada a Montaňa Blanca. Bílorůžové vulkanity, spousta pemzy a sopečné bomy, kde se dá bouldrovat do zblbnutí... Akorát cesta S7 se kroutí jak had, aby po ní mohly auta s lovci muflonů a králíků (!) a zkratky jsou z důvodu ochrany přírody zakázány. Chodí po nich jen ti myslivci se psy... No comment. Když konečně silnice skončí, serpentýny trochu strmější vedou celkem svižně suchomilnou vegetací k chatě.

bomba!

Refugio de Altavista má kapacitu 62 osob, 1 místnost slouží jako úkryt a prodej čokolád/pití z automatu. Zbytek (kuchyně, WC, ložnice) se otevřou až večer kolem 19:00 a ráno kolem 8:00 se zase vše zavře. Kuchyně funguje tak, že si můžete uvařit vlastní jídlo. Dostanete spací vak a klasika společná noclehárna. Jinak chataři docela rozumně drsně ve 22:00 vypnuli všechna světla a do hajan. Akorát někteří pak vstávali ve 4:30, aby stejně nešli na vrchol... Tam vichřice vyvála jen hrstku cvoků... Chatu je lepší objednat předem. Bývá plná a neukecáte to.

Ráno vstáváme poslední v 6:00, protože budoucí vulkanolog spokojeně spinká. V šíleném vichru, kdy se sotva dá stát, jsme asi v 7:00 na vrcholu. Scházíme z něj, protože fotit východ slunce se v tom větru na vršku nedá. Nějaký Rus tam stojí nad fumarolou, aby se zahřál. Doufáme, že se neotráví. Jinak se nedá zastavit ani na horní stanici lanovky - vše je důkladně uzavřené, takže rychle k chatě a především dolů, kde je tepleji. Pod chatou u sopečných bomb je už tak fajn teplo, že vítr se snese i v tričku a kraťasech.

růžová láva...

5. den Loro Parque

Další zoo... Teda ona je to částečně záchranná stanice pro kosatky a areál pro tučňáky se dají nazývat spíše malou Antarktidou (Amazonií, když se započte nekonečná řada papouchů), ale OK.

6. den Arico Arriba

Máme těžkou volbu, jestli zpět někam do megakráteru Las Caňadas nebo si nechat ujít největší lezeckou oblast na Tenerife. Je to několik soutěsek, kde se dá lézt i v horku (je tam stín) a zase jiný typ lezení. Takže nakonec vyrážíme směr Arico mezi spoustu kaktusů, opuncií (dobrá svačina), ješterek... Chyty a stupy jsou často hodiny různých velikostí, vulkanický materiál je tady úplně jiný než v kráteru... Oblast má snad jen pár mínusů: i v listopadu je tu strašně vedro (Kanárci teda lezou na slunku i ve 32 ve stínu...) a chybí popisy cest v terénu. Prostě podle fotek a oka vybíráme... Jinak jištění je tam, kde se nedá vrazit vlastní. Takže hafo fajn sportovních i tradičních cest (nám stačily expresky a smyčky, friendy jsme protáhli letadlem jen do trojky). Lezli jsme v Los Quintos a Mini před Sus Villa celkem šest cest. Pokud jsme dobře pochopili místní týpky a fotky, tak ta nejtěžší byla Corazón de Metal (6a) a v sektoru Mini NN1 a NN2 (6a, 5a - psané jinde i 5a, 4c),. A navečer zase nějaké to koupání, aby jistý týpek nelezl jak Don profesionalo a neplaval jak Don amatero. Takže zase moře, večeře a...

Arrico Ariba, přístupovka z parkoviště

7. den - odlet

snídaně a domů. Jako psali jsme týden dovolené u moře, ne? :D

Atlantic ocean

Hochalmspitze

HOCHALMSPITZE - 3360 m/m nejvyšší hora Ankogelgruppe (Ankogelu uletěl před několika desítkami let vršek), prominence 946 m (takže parádní výhledy), žulová klasika s ferratou (I UIAA) Rudolstadter po hřebeni Detmolder nebo opačné strany.

Detmolder weg aneb je důležité přežít chataře

Hory jsou krásné. Ankogelgruppe nám přípomínají Roháče, asi tou sytou zelenou a množstvím květin. Hory jsou bezva a za chaty nemůžou. A chaty nemůžou za chataře. Někdy je vlastně ferrata (C), trochu mlha a všechno to převýšení, šutry, doprava zácpami na místo tím nejmenším problémem. Do vzpomínek na společný výstup s alpskými myslivci (či jak se ta podpora rakouské armády jmenuje), vodopády, východy slunce a odpolední bouřku míchá zvláštní chatař s rodinou. Samotná trasa na Hochalmspitze od chaty Giessener jz cestou (Detmolder) je jednoduchá a s výjimkou závěru lehká.

pohled na jih směrem k Sauleck

Giessenerhutte

To si tak den předem objednáte chatu, že je volná. Přijdete tam, nabídnete průkaz AV na slevu (protože chata Giessener patří DAV) a oni, že platí jen minimálně na dvě noci... No, dobře... Pak čekáte 2 hodiny, než se ubytujete. Fotíte, dáte si po výšlapu něco k pití (aniž se dozvíte jeho cenu) a po těch dvou hodinách se zeptáte, kde teda spíte. To obsluhu překvapí, zopakujete jí své jméno a běháte s ní po chatě hledat volné postele, protože s vámi nepočítali. Nakonec vás strčí do sušárny s tvrzením, že jde o matrazenlager. A všichni v něm platí plnou pálku. OK.

Jdete si dát večeři. Nejprve hodinu čekáte, než je čas na jakékoliv hlavní jídlo. Pak si konečně můžete něco objednat. Obsluha dokáže sice říct, co přibližně je (knedle s nějakou zeleninou, brambory a vepřové maso), a vymámíte z ní i cenu. Že by visela někde na tabuli, že by exitovala varianta jídla pro AV... Zase ne. A pak čekáte 2 hodiny, protože zapomenout vařit. Je pozdě večer. Chystáte se ráno zase v 5 vstát a jít. Ale jídlo pořád není. Když se zeptáte, že by už mohlo být, seřve vás kuchař, že nejsou fastfood a přednost mají déle ubytovaní. A protože vás považují za Italy (zásluhou germánštiny jednoho z nás a angličtiny toho druhého), pošlou vás do... Do Itálie.

A když obsluha seřve i Rakušáka, co se odvážil zeptat na vegetariánské jídlo (fakt na masovou vraždu...), servíruje vařený vepřový bok s tuhostí pneumatiky a nedovařené nudlo (vaření nudlí je totiž asi vrchol kulinářského umění), tak prostě zaplatíme za jídlo a odmítneme zaplatit vyšší částku za matraz (je-li to matraz) než je stanovený limit 12 E od OEAV (+ 1 E poplatek za cosi soci), ulehneme, ráno vstaneme a tak nějak na pohodu se proběhneme na Hochalmspitze s parádními výhledy cestou, mlhou na vršku a příjemnými lidmi (alpští myslivci).

Trippkees

Jak přežít aplikace 3 (horolezecké deníky)

Jak přežít zaznamenávání vrcholů, vršků, kopců a vůbec cest

Jestli nemáte paměť supermoderního počítače, tak potřebujete zaznamenávat kdy a kde a s kým (a jak či s čím) jste na horách byli. Může se zdát, že to není důležité, ale ušetříte si spustu starostí a trapností se vzpomínáním kolikrát jste tam či onam byli nebo kdy to tam vypadalo "takhle". Protože někdy se zdá, že jste na tom kopci byli včera, a při pohledu do deníku zjistíte, že zatím zfosilizovali plazi.

Fajn a určité kouzlo měly papírové deníčky. Obdivujeme ty staré horolezecké i s podpisy spolulezců a nádhernými nákresy. Obdivujeme je i proto, že je něčí babička při úklidu nevyhodila s tříděným odpadem nebo tchán nepoužil na podpal pece tyhle "cizojazyčné čmáranice". Doba dnes nabízí i rychlejší způsob a o tom pár řádků.

PEAKBOOK

Je norský web. Má placenou i neplacenou verzi. Ta druhá úplně stačí. I offline po návratu domů můžete zapsat kopce s trasou, pokud vám jako nám verze v mobilu nefunguje. Ale měla by. Samozřejmostí je vkládání nových vrcholů (trochu méně pohodlné a kopce blízko sebe odmítá), datum, fotky... Kdykoliv si můžete stáhnout excelovskou tabulku a hrát si s ní dál. Vzhledem k ohromnému rozsahu je asi zbytečné dál psát...

PEAKERY

Made in USA. Více "okýnkový", zdarma. S různými možnostmi zúčastnit se výzev, sledovat lezení na kopce podle zemí atp. V zásadních věcech (datum, fotky, místo, trasa) se od Peakbooku moc neliší. Zde. Nové vrcholy podléhají schválení (několik dní).

PEAKCLIMBER

Český! Log pro vaše výstupy... Rozvíjel se slibně, spousta kopců a česká verze samozřejmě. Nicméně design a vychytávky jsou stále spíše lokální. Vrcholy schvalují správci (týdny).

PEAKBAGGER

podobný prvním dvěma..., resp. něco mezi nimi. A trochu složitý na orientaci ve spoustě textů.

HOROBRANÍ

zahlovaný tschehische... Zde.

Výčet samozřejmě nemůže být úplný. Dají se logovat třeba jen ferraty nebo lezení (např. skalní oblasti ČR i mimo ČR), dalším podobným projektem (starším) jako Horobraní je třeba Vrcholovka.

Hochfeiler

HOCHFEILER neboli GRAN PILASTRO je 3510 m/m vysoký štít, nejvyšší vrchol Zillertálských Alp. S prominencí téměř 1000 m a izolací (nejbližší vyšší vrchol) přes 40 km z něj dělají při dobrých podmnínkách vrchol s TOP výhledy. Bývá považovaný za nejvyšší "turistický" vrchol Východních ALp, protože normálka z jihu vede mimo ledovec a jedná se o chodecký terén. Problémem může bývá pouze firnové ostří těsně pod vrcholem. Na severní straně se nachází několik horolezeckých cest včetně hřebenovky z Weisszintu (IV UIAA). (fotky na fcb)

Nieder-Weiszintgrat

normálka

Teploty dosahují kritických hodnot, takže je zapotřebí rychle někam zdrhnout, kde se neupečeme. Trochu problém se sněhem, jehož je letos stále dost. Snažíme se vybrat místo, kde by se něco dalo podniknout. Hochfeiler máme v hledáčku dlouho a původně i s lezeckými cestami. Tyhle plány nakonec opouštíme, protože Ostgrat z Weisszintu vypadá velice dlouhý a my máme jen 2 dny (2 nocleh). Protože vršek je pod sněhem, potáhneme i mačky+cepín, což nás zase o něco zpomaluje. Tenhle cajk je ovšem potřebný, kdo ho nemá se druhý den pod vrcholem otočí...

Přejíždíme nach Osterreich a zastavujeme na parkovišti určenému právě pro hosty chaty v prudké zatáčce 1700 m/m. Místo je kousek nad lomem a cesta pokračuje ještě dál (v létě tady jezdí horské taxi "schutzbus" na chatu Pfitscherjoch). Dole pod námi leží vesnička Sv. Jakub a přes potok Pfit s vodopády (lze obejít i bez klesání horní cestou) bez problémů krátce k rozcestí, kde se odpojuje cesta na Griesscharte používaná hlavně v zimě.

JZ hřeben

Sice je víkend a první den otevření chaty, ale jdeme v podstatě sami, až na jeden pár. Údolí prý působí monotónně a nudně, jak píšou jiní, ale nám tak nepřijde. Nejprve řídkým lesem modřínů k bývalým salaším (?) na Bichlu a pak prudce vzhůru nad hranici lesa. Mimo lesní pastviny s kravičkami pak dlouhým traverzem chodníčkem přes rozkvetlé louky. Nemá asi smysl vyjmenovávat všechny upolíny, hořce, sasanky, sedmikrásky... Alpská údolí jsou podobná, ale zase odbýt je jediným slovem by byla škoda.

Kromě řady květin vidíme u cesty i spoustu ruly,občas s obrovskými kusy křemene. Kolem to píská a občas o sviště málem zakopneme. Trochu to připomíná tůru na Glockturm. Ale i divočící řeka pod námi, hory a sníh... Nádhera!

Cesta se pak ještě 1x prudce zvedá, to už lze vidět chatu. Přes kamenité údolí docházíme až k místu noclehu (2700 m/m) v poměrně velkém odpoledním horku. Po levé straně jsou vidět i zbytky staré chaty (asi 1/2 km od nové). Chata je AV, takže nějakou slevu máme. Místo šetření si dámě něco na schlazení, studené vody máme vypito už tolik, že v břichu žbluňká a chystají se tam kvákat žáby. Chata je rodinná, pachtýř tam má manželku, 3 dospělé děcka a jejich partnery. Kdo patří ke komu se dá lehce rozeznat, jablka tady rozhodně nepadla daleko od stromu. Nebo spíše tady nepadly laviny daleko od hory... Příjemná atmosféra, tatík fajn kuchař a zbytek famílie taky tak.

směr Hoher-Weiszint a Moseler

Zajímavá je i historie chaty. Původně tady totiž fungovala Vídeňská chata, ale tu v roce 1964 obsadila pro své účely armáda. V oblasti totiž docházelo k třenicím ohledně budoucnosti jihu Tirolska (se známým dlouholetým problémem Itálie vs. Rakousko). Po zimě 1967 pak vojáky opuštěnou chatu našli zničenou. Důvodem snad byla lavina, ale vyšetřování nevyvrátilo teroristický útok nebo záměrné spuštění laviny. Těmhle sporům odzvonila (snad navždy) a v roce 1986 postavili chatu novou s novým názvem...

A my jdeme ráno dál. Moc nás teda na TOP of Zillertal nejde... Tak 20 lidí, zbytek se asi spokojil s chatou. Jdeme cestou přímo po hřebeni mezi chatou a vrškem. Po pár kusech skály s železným lanem vede cesta přímo hřebenem. Teda vede těsně pod z levé strany, ale my jdeme po hřebeni ochozeném mačkami v zimě. Trochu exponovaný CH-I, ale pěkné výhledy. Následuje rovný úsek u malého skalního výběžku a sutí zpět na hřeben končící firnem. Tady končí všichni, kdo sebou netáhnou mačky a případně cepín. Je to škoda, protože na vršek je to pár metrů. A výhledy z něj jsou supr! Od Dolomit přes Taury až k Otztálským Alpám... Ledovce, pastviny, jasná obloha a dole rekordní teploty. Moc se dolů nechce, ale zůstat tady, ve 3500 m/m jen v tričku, do večera nemůžeme. Sestupujeme kolem staré chaty a po úzké, prašné stezce mizíme do dáli. Škoda, že od nás je to sem přes 10 hodin jízdy...

Hochfeilerský ledovec

chata se sedlem Weiszintscharte

příjemná čtyřícítka na sestupu :D

 

směr Punta Rosa

Hochfeilerhutte, vzadu Weiszint

Punta Rosa cestou na chatu

Mníchy v Čiernom štítě

Mníchy vo východnom hrebeni ČIERNEHO ŠTÍTU (odhad 2000 m/m) je dvojice skalních věží na okraji JV výběžku známého Čierného štítu nad místem zvaným Flaška, kudy se přechází mezi Velkou a Malou Zmrzlou dolinou. Nedaleká stěna s těmito v řadě horolezeckých průvodců a map neuváděnými a tedy nepojmenovanými předsunutými skalními mnichy představuje překážku pro snadný pohyb mezi Zmrzlými dolinami. Výčnělky nejsou dobře patrné od Zeleného plesa, kde splývají se stěnou, ale z údolí pod Kežmarským štítem nebo z Karbunkulu se jeví dosti výrazné. Informace o lezeckých cestách nejsou dostupné.

Karbunkulový chrbát...

topo naší cesty

Z chaty k Flašce přes Jakubovu zahrádku. Od Flašky přímo vzhůru k nevýraznému žlabu, spíše žebru viditelně ohlazenému vodou (ledopád). Z místa, kde je vidět slaňák spíše vlevo mimo trávy a nepevné kameny 1 délku cca IV UIAA (žlabem asi snáz). Pak jedna délka velmi lehce (CH - I) zpět nad strmou stěnu nad Flaškou a místy po trávě, až začne cesta zase strmě stoupat. Lehkým lezením 1-2 délky II-III (nahoře spíše III, lezeno vůdcákem) až na prvního mnicha. 4. délka: z něj krátce do zářezu mezi oběma Mnichy (asi I-II UIAA) a rovnou na druhou věžičku výrazně pyramidální (my cca do 2/3). Var. po 2. délce vlevo přímo do zářezu mezi skalními mnichy a na ně kratšími trasami shodnými se 4. délkou. Dolů ve sněhu slaněním (v létě asi ze zářezu sejít ke slaňáku u 1. délky a pak slanit).

ty 2 věžičky uprostřed...

a pokec o naší cestě...

Tak po delší době v Tatrách nocujeme. Na chatě u Zeleného plesa. Týdny a týdny jsme těžce makali, aby mělo ministerstvo financí možnost utrácet i naše daně třeba za opravy nových cest. Prostě se nám nechtělo vstávat zase ve 4 ráno a lézt se zalepenýma očim. A protože snídaně v ceně je v 7, vyrážíme po praženici z fajné chaty směr Baraní dolinka. Máme šrouby a lezecké cepíny i plány na pár cest, jenže velikonoční obleva způsobuje celkem slušné řícení všeho, tak uvažujeme o nějaké variantě.

Široko daleko jsme sami. Jen chatařka kolem nás profrčí na lyžích a zase klid. I na chatě zatím nikdo není. Sních se pod nohama sype s kraválem vystoupení metalové kapely, tak po krátké poradě mizíme v lezitelně vypadající stěně. Její část vyplňuje ledopád, který po každém ťuknutí nohou do skály celkem slušně zahučí a kus z něj upadne. Než dolezeme ke slaňáku, je po něm.

někde dole, výhled na Kozí štít a Žeruchové veže

Přecházíme sněhovým žlabem a potůčkem, co z něj teče. Terén je lehký. Nad námi jsou dvě krásné věžičky. Trochu terén přituhne, mineme novou smycu, starý friend a zrezlou skobu. Ta nám připomíná, že vybavení jsme do ledu. Skoby nemaje musíme myslet na případné slanění ze smyček, protože šrouby do žuly zatluče leda Chuck Norris. Ale ten zůstal doma. Taky lítají mraky a ranní inverze se mění v mlhu.

První mnich je fajn, druhý by se dal až top mít lezečky a vědět, jak se bezpečně dostat shora, když máte jen smyčky. Tak se vracíme. A po 5 hodinách si dáváme oběd na chatě. Po návratu domů budeme ještě dlouho marně zjišťovat, jak se ti dva skalní mniši v Černom štítě vlastně jmenují. Kdo tam nechal přítele a komu tam zreznula skoba... A čí smycu jsme použili. A možná je to fu(c)k. 

vzadu Kolový, Čierný a Jestrabia na bocích