Končistá

 

KONČISTÁ patří se svými 2538 m/m mezi nevelkou skupinu 2500+ vrcholů ve Vysokých Tatrách. Ve skutečnosti se jedná o dvojvrchol pokračující dál hřebenem až k Popradskému Ľadovému štítu. Vrchol není turisticky přístupný a horolezecké cesty s vyšším stupněm obtížnosti začínají převážně na Prostredné Končisté. Všechny další až po výstupovou trasu z Lúčného sedla jsou lehké, CH až II UIAA max. Ze strany Lúčného sedla vratké balvany, z vrcholu výborné výhledy na Batizovskou dolinu s hřebenem Gerlachovského štítu, na opačné straně Bašty a Satan, SZ Rysy a výrazná Vysoká (na fotografii). Samotná Končistá ma charakteristický tvar rozeznatelný z dalekého okolí. Cesta na Končistou se obvykle spojuje s výstupem na TUPOU, 2285 m vysoký vrchol s mohutnou západní stěnou prostoupenou mnoha krátkými lezeckými cestami (travnatá Štolská dolina na opačné straně je zcela uzavřená s výjimkou nouzových situací).

výhledy na Vysokou...

var. Štepanský

Pěkného počasí bývá málo. Máme půlden, takže brzy ráno z Popradského plesa míříme do Zlomiskové doliny. Podle pravidel TANAPu není zima, ale všude je plno sněhu, několik ledopádů a vůbec podmínky na mačky. Nazouváme je hned za mostkem přes potok, co návštěvníci Zlomísk znají... Chystáme se trasou "Pilierik Muminków" na Tupou s krátkou odbočkou na Končistou. Ta je sice nepřístupná mimo zimní období i pro horolezce, ale po lezecké trase dokončit výstup krátkou odbočkou není zakázané. Uvádí se, že trasa manželů Paszczakových je II-III UIAA, což je OK. OK pro nás je i "krátce IV", jakkoliv jinde ve světě se vždy používá hodnocení podle nejvyšší obtížnosti (logika zemí bývalé Východní Evropy je v tomto směru přinejmenším zvláštní)...

V našich končinách nebývá lehké sehnat ani dost nových informací o cestě. Snažíme se podle obrázků, popisu a značek najít nástup, ale v kupách sněhu se dostáváme ještě za tmy nad levý žlab pod Tupou. Až na vytáté galerii zjišťujeme, že jsme o několik desítek metrů stranou. Volíme tedy Štepanského cestu, resp. se kroutíme kolem ní více směrem k Paszczakovým. Klíčové zamrzlé místo obcházíme, abychom nemuseli opět nasazovat mačky, a na Štepanského se napojujeme až cca 150 m před koncem téhle trasy. Kamzičí rodinka nad námi na nás ještě shodí pár šutrů smíchaných se sněhem, jedna přilba utrpí na kráse. Lehce nahoru a do sedla posvačit. Cestu odhadujeme asi za III UIAA.

Ještě máme čas, než nás doženou mraky. Žlabem po zmrzlém ledu docházíme na jižní vrchol Končisté. Nahoře je glazura a pokus dostat se na severní vrchol je dost děsivý (železo není kam v zamrzlých špárách vrazit). V Končisté štrbině to balíme a vracíme se na Jarmáyho stůl čili Nákovu, divný balvan. Podle nás je to viklan a jednou se zřítí i s tím na vršku. My se na něm spíše poplacatili přes takový odštíplý kus a pryč dolů, než to vážně žuchne. Zkouškou z geomorfologie nás potrápili dost, ať o těchto procesech něco víme.

Cesta dolů je nepříjemná v tom, že z Lúčného sedla se jde nahoru na Tupou. Pak následují Tupý hrb, Ostrva (vyšná) a konečně červená značka Tatranskej magistrály, co nás pohodlně dovede dolůůůů k plesu. Ještě předtím pozorujeme konce cest ze stěny Tupej a lišku žebrající turisty o jídlo. Podobná je ve Studené dolině. Do hotelu dobíháme s prvními kapkami. Bouřku trvající asi 2 hodiny přečkáváme u jídla a spánkem v autě, které mám tentokrát a na dlouho i naposledy sebou.