Stubaier Wildspitze

STUBAISKÁ WILDSPITZE (STUBAIER WILDSPITZE) je méně známou jmenovkyní vyšší Otztálské. Měří "jen" 3341 m/m, leží (viz název) ve Stubajské části Alp a od vyšší Otztálské ji odděluje právě údolí Otz(thal) a cca 21 km. Jedná se o výraznou pyramidu s malou prominencí (172 m) slezenou až v roce 1882. Vrchol je v podstatě dostupný pouze lezecky, s nejlehčí variantou asi za II UIAA. V souvislosti s táním ledovců se sesouvají především západní svahy hory a cesty ještě nedávno běžné jsou nyní velice nebezpečné (pád kamení i samovolný). Naopak jižním hřebenem vede pevná skála (žula a rula) od horní stanice lanovky na ledovci Daunkogel(-ferner) dostupná i v létě ze stanice lanovky Schaufeljoch. Výborné místo na rychlé a krátké lezení po skále na hřebeni nad 3000+ s hliněným koněm, II - III UIAA. 12. nejvyšší hora Stubaier Alpen, má výrazný jižní předvrchol (ale jeví se horší, než je doopravdy). Foto na fcb

Schaufelspitze a Zuckerhutl

hřebenovka

Poslední den v Alpách jsme sice původně plánovali něco velkolepějšího, ale počasí + stav ledovce + únava skupiny pod naším dohledem (viz tady) nakonec vedou naše kroky jen na horní stanici lanovky Schaufeljoch. Z ní scházíme dolů do cca 3100 m/m (Bildstockljoch) a traverzujeme v létě opuštěné lyžařské areály. Pak kousek nahoru k poslednímu z nich. Původně široké cesty pro výstavbu stanic počasí dávno proměnilo na hromady suti. Před námi je náš cíl a někteří ostatní při pohledu na blízký vrchol prohlašují, že za 20 min. jsme nahoře a nemáme co dělat.

Pod jezírky (snad umělé, snad pleso) hledáme pěšinu nad cestou do Warenkarscharte (mimochodem v mapách máme jen jedno...). Dvojice Rakušanů nás utvrzuje v tom, že musíme níž. Nějak se nám to nezdá, úbočí Wildspitze vypadá "bezstezkově". Zatímco Rakušani jdou dolů, vracíme se nahoru a snažíme se najít chodník. Nakonec končíme na hřebeni. Ten začíná coby hromada šutrů a náhle se zužuje do malého koně (spíše hlína než kamení), kde je na obou stranách štand. Tohle místo nevypadá dobře. Nad námi je mohutná stěna, takže část skupiny se rozhoduje vrátit zpět do bezpečí lanovek a hadrami zakrytých ledovců. Koně zkušenější přejdou bez jištění, o kus dál za pěknou širokou římsou je nějaký pomník a ještě předním lano na výšvih zpět pod hřeben. Po hřebeni a těsně pod ním pak vedou souběžně lezecká/hřebenová a sestupová trasa. "Těsně" znamená, že se max. vzdalují jen na 50 m lana (odhad). Ve štěrbině cca v 1/2 cesty se ještě před největším rozdělením spojují, přelízá se za puklým kamenem (následuje nakloněná plotna, vysekané stupy po východní straně).

směrem k nástupu, kole vleků

Hřeben je dobrá cesta v pevné skále. Ohazuje se o šutry, lze dát smyce. V nejhorším případě se dá slanit na "sestupovku", ale i ta je trochu těžší. Jdeme současně s vůdcem a jeho dvěma klienty, nás je sedm. Přes koně mládež jistíme a od štěrbiny už pak všechny (vůdc. způsobem). Zabírá to sice hodně času, ale... My 2 cvoci srovnáváme cestu s Baštami a Ľadovým hřebenem. Asi víc ty Ľadové... Tam je těch míst bližší III UIAA víc, todle je zase delší. Bohužel krátce před vrcholem jednomu ze cvoků spadne kámen na nohu a rozdrtí mu palec. V terénu, kde těch volných šutrů není vůbec tolik (stát se to někde v suti...). Jsme fakt kousek po vrškem, takže to těm vpředu zatají (!) a všichni se dodrápou ke kříži. Následuje manželská pře ukončená tím, že nemá smysl řvát po někomu, komu teče z nohy krev.

Vršek, to jsou díry ze všech stran, snad jedině na západě není skála (je tam malý suťový žlab). Zubatá Wildspitze nabízí pohledy od Zuckerhutlu pod Otztálskou jmenovkyni. Cesta nahoru i s blouděním nám zabrala asi 2,5 hod. Dolů budeme o hodinu rychlejší.

kůň

Raněná tedy sestupuje s jedním rychlým dolů bez jištění po sestupovce. Ta rovněž není úplně lehká, hodí se jištění (ostatně se místy kryje s hřebenovkou), ale zkušení ji zvládnou za dobrých podmínek nalehko. Že to není úplně pro maminky s kočíky je jasné u slaňáku hned po křížem. Druhý ze cvoků jistí zbytek, takže pomalu dolů. Přes koně vůdce klienty i my kamarády spouštíme, my 2+1 slízáme normálně. Pak je to lehká cesta zpět (až na suť pod sjezdovkou) se stoupáním na konci. Blbá je akorát ta krev na sněhu. Z boty furt kape. Sjedeme dolů (Bohudíky za lanovku) ošetřovat a ošetřovat. Nehet (jeho zbytky) jde pryč, místy prosekal kůži na palci a ukazováku do masa. Prostředníček je celkem OK. Je to takové déja vu. Já kdysi s hřebíkem, co prorazil vibram podrážku až na kůstky, ve sněhu a mrazu... A já na Stubaier Wildspitzi podobně...

stanice lanovky u Schaufelspitze a Isidor, vzadu Zucker

údoli Ruetz, střední stanice lanovky