Jak psát o horách (a ke všemu humorně)

Kiedys kdos mnie zawołał: Napisz o górach...

Kdysi mně kdosi vyzval, ať něco napíšu o horách. Snad právě ten divný chlápek, co mě čeká na vrcholu každé hory, kam se vyplížím se smrtí na jazyku. Obvykle tam čeká čerstvý jak jarní česnek (vzhledem k množství vrstev oblečení se v zimě hodí i pojem cibulka) a taky je tak cítit. Sarkastický úsměv nad tím, kde jsem tam dlouho, bývá někdy ztuhlý mrazem. Často se ten týpek vyskytuje na opačném konci lana než já. Pak hlásí různé věci, např.: "Jistím". Někdy tiše dodá: "Apríl!" Jedná se o stejnou osobu, co chodí po našem bytě, trousí svršky a někdy i spodky. Od jisté doby mu mj. říkám i manžel.

No a právě tenhle mě vyzval, že mám napsat něco vtipného o horách. Přišel s tím někde na skalách nebo na ledovci, takže ta slova hned odnesl orkán na druhou stranu zeměkoule. Bohužel tam zuřil hurikán, předal uragánu a ten doručil vše zpět. Přitom lámal stromy jak laciné sirky lesem, kudy jsme prošli. V apokalyptickém výjevu rozdrcených větví i létajících třísek jsem přece jenom našla jednotlivá písmena té výzvy. Manžel měl v tu chvíli dost velké štěstí, že šel dost daleko přede mnou. Jinak by riskoval, že když na něj neshodí strom vichřice, tak se o to postarám sama.

O horách se s nadhledem psát nedá, i když se to zdá logické. Na horách totiž máte svět pod sebou a nadhled pořádný. Jenže málo štítů dovoluje něco na nich napsat kromě zápisu do vrcholové knihy nebo sms domů, když je výjimečně signál. Většinou se najde místo sotva na nepohodlné sednutí. Pokud se dá sedět dobře, pak hrozí např. přimrznutí. Jen výjimečně, fakt výjimečně, by se dalo lehnout, pozorovat mraky a psát. Ale na takovém vrcholu by vás obvykle rušily hromady dětí a stařečků supících z lanovky. Co je vlastně vtipného (a pozitivního?) na mrazu, lavinách, ledu, vichřici, moc horku, moc zimě, moc mokru, moc suchu, hladu, blbých štandech, sypké suti, ostré žule, hladkém vápenci, padajících kamenech, padajících lezcích, výškové nemoci, nížinné depresi, východech slunce, západech slunce a hlavně na mrazu, lavinách, ledu….

Takže dokážu napsat pouze příručku, jak přežít na horách. A první (a jediná) dobrá rada: schovat tomu týpkovi ponožky! Na hory totiž můžete jít oblečení všelijak. Potkali jsme chlapíčka, jemuž mohutný pupík zakryl trenýrky tak dovedně, že vypadal nahý úplně. Fusakle měl. Znám vysportované ostré hochy rázně běžící vstříc slunci v ostře zařezaných kraťasech nebo těsných legínách, ale všichni mají ponožky! I náš kamarád, známý to otužilec, se bosky promenádoval jen několikrát. Od tohoto pošetilého nápadu ustoupil a oděn do své kůže kryje si chodidla ponožkami v botkách. Proto opakuju: Seberte tomu týpkovi ponožky. Bez nich do pohorek nepoleze a jen v lezečkách se moc daleko nedostane…

Když se neřídíte první radou, pak hrozí, že všechen ten mráz, laviny, led… se prostě stanou milovanou součástí vašeho života. A s ním i horská WC (zde).