Jak přežít záchody

Co vám fotografie scénérií nepoví...

(a proč o tom vůbec psát zde)

V prvé řadě upozorním, že div a neskonalá slast je, pokud člověk na horách vůbec nějaké toalety potká. V opačném případě se obrací do přírody. Hledá tiché místo… V některých turisticky rušných oblastech skoro marná snaha. Les bude moc řídký, nebo naopak kleč příliš hustá, terén příliš přehledný nebo příliš strmý, případně vhodný flek používá někdo jiný. Často situaci komplikuje houbařská sezóna.

Nejhorší možnost pro konání potřeby představuje asi ledovec. Tam je bohužel při dobrém počasí vidět na kilometry daleko. I kdyby byl ledovec lidu zcela prostý, klidnému konání potřeby brání další okolnosti. Například přítomnost vlastního lanového družstva, které přihlíží, jak se navázaní na laně pokoušíte sundat kalhoty.

Extrémem je neohrožený alptoaletista, jakého jsme za celou dobu co se pohybujeme za hranicí oblasti absence toalet potkali jediného. Takový adrenalinový alptoaletista (ekvivalent alpinisty) vytvoří situaci, jaké neuvěříte, když se neodehraje před vámi za svitu ranního slunce. Drama vypadá následovně...

V ranním šeru větry ošlehaný gajd zaštanduje na ledovci. Zatím jeho klient, alptoaletista, se odváže z lana(!). V mačkách odcupitá k největší trhlině široko daleko. Přidřepne jak vzpěrač na závodech přímo nad trhlinu. Následuje chvilka napětí a pak už jenom zvuk, který známe z vojenských filmů o bombardování za druhé světové války. V tu chvíli se svit padesáti čelovek, desíti okolo jdoucích lanových družstev, neomylně soustředí na holý zadek potřebu konajícího kolegy. Jako by všichni chtěli s trochou škodolibosti vidět jak se nešťastný, tedy teď už spíš velmi spokojený toaletista snaží nasadit si kalhoty jak manžel přistižený při nevěře.

Když klesneme pod hranici, nad kterou se WC nevyskytují, můžeme potkat příjemnou horskou chatu. Zde najdeme toalety zhruba trojího typu.

Dokonalá je toaleta prvního typu. Tj. taková jakou máte doma. Kde je teploučko, můžeme se v klidu posadit a konat, spláchnout a následně si dokonce umýt ruce. Potíž s takovými toaletami je jediná: každý sem chce a fronta únavou a nadmořskou výškou nazelenalých kolegů před dveřmi nedovoluje v klidu si přečíst čerstvé ranní noviny informující o bolševické revoluci v Rusku nebo nečekané porážce Císaře u Waterloo.

Méně idylickou je varianta s tureckou toaletou. Člověk (žena) se svaly unavenými dlouhým pochodem zaujme tu nejnepohodlnější polohu. Je rád když toaletu hodně rychle opustí. O čtení nemůže být řeč a o splachování většinou taky ne. Taková turecká se většinou zalije vodou z barelu, který člověk zmožený túrou sotva vzepře.

Nejobvyklejší a na horách bohužel zřejmě nesmrtelný je suchý záchod. Někdo kdysi žertoval na to téma ve smyslu, jestli víme, jak vzniká hnědý led. Víme. To se vezme jeden suchý záchod, spořádaně se usedne na dřevěné prkno a zadře se tříska do míst, odkud si ji člověk sám nevytáhne. Za pár tisíc přidřepnutí se navrství úrodný hnědý led.

Samozřejmě lepší chaty disponují sofistikovanými suchými toaletami vyvedenými v plastu i s prkénkem, jehož víko je z praktických důvodů opatřeno těsněním. Jediné, co tu lze vytknout, je chlad pronikající odněkud zdola. Někdy proniká tak silně, že po usednutí vítr shazuje roličky toaletního papíru. Zápach nedokážou vykreslit ani ty nejhororovější americké drasťáky. I terminátor by s brekem uprchl zpět do něžné budoucnosti, kde možná zuří konec světa, ale dá se vy… Důležité je dodat, že některé toalety jsou záměrně vybavené panoramatickým výhledem do okolí. Malá odměna za všechna úskalí. Pokud dojde ke vzniku panoramatického WC nezáměrně, pak prostě dveře nebo střecha nejsou nezbytný díl k opravě.

Závěrem si dovolím feministicky upozornit na toaletní diskriminaci žen. Muži na horských chatách požívají nevídané výsady. Vypadá to jednoduše tak, že pro muže jsou tu čtyři toalety a pro ženy jedna. Je to spravedlivé? Není! Je to prach sprostá protekce. Je potřeba bojovat za práva žen na horských toaletách. A nakonec dobrá rada na konec: "Žlutý sníh se nepapá!"

Jak přežít parťáka: zde