Jak přežít parťáka

...když přežijete záchody, tak dál musíte přežít parťáka

Horolezectví a vůbec všechny ty sporty kolem kopců jsou hodně individualistické. Takových individuálních individuí pak bývá na horách dost, ale snášet se navzájem bývá tu a tam složité. Výběr parťáka tak není jednoduchý. Je to člověk, se kterým budete spát pod jednou dekou bez ohledu na orientaci (svahu i pohlaví), vyměníte si s ním ponožky dobrovolně i omylem, budete žužlat ze stejné konzervy a něžně se s ním objímat, když do vás vrazí, protože uklouzl nebo vypadl ze stěny. Nebo se svalil únavou. Taky to bude člověk, co v průšvihu představuje první (často i poslední) a jedinou pomoc…Nejlepší, nejrychlejší a nejúčinnější. Prostě je ideální pokud vás z průšvihu vyseká kámoš, co visí na druhém konci lana, než hodiny čekat na horskou službu, pokud vůbec zvládnete zavolat. Problém nastává v případě, že zůstanete na jednom laně v lavině oba a kámoš není ani krtek či olgoj chorchoj, aby se prohrabal ven a vás vyhrabal.

Kámoš se na horách zkrátka hodí a nemusí jít hned o život. Můžete společně hledat cestu, eventuálně jeden najde cestu a druhý najde jinou. Jako my nástup na hřeben pod Ľadový štít. Každý sledoval svou linii a oba ji odmítali opustit. Až po dlouhém čase, kdy se parťáci neviděli, a díky členitosti terénu ani neslyšeli, zjistí, že jeden z nich zamířil výrazně pod Baraní rohy. Takže jsem měla pravdu a kámoš musí hezky ke mně.

Nebo taky jeden najde cestu a druhý se ztratí v šutrovisku. Jako my cestou na Zlobivou, kdy jeden z nás zamířil na Vysokou. Nejspíš proto, že tam už jednou šel. Ten druhý mě pak měl za blbce. Následně jsme společně vytyčili linii ve stěně Rumanova štítu.

Když jdou dva, taky se v zimě mohou střídat v prošlapávání cesty. Jeden šlape deset, patnáct kilometrů. Jak začne sprostě nadávat několik metrů pod vrcholem a mluvit o návratu, tak ho vítězoslavně vystřídám. Společně se prostě na horách lidem vždycky daří líp.

Dokonce i ve sprše kde teče jenom studená voda, je to ve dvou lepší. Prostě jeden se sprchuje a druhý se za dveřmi potutelně směje jeho jekotu a nadávkám, aby pak hrdinně drkotal zuby a tomu druhému podobnou radost nedopřál.

Ideální bývají společná rozhodnutí. Vzájemně se dohodnout na směru či obtížnosti výstupu, co potom změníte. Nebo se společně shodnout na výbavě, ať ji pak oba zapomenete v autě. A při pohledu z parkoviště u Popradského plesa to prostě nemusí vypadat, že na lehké normálce někde v Centrálnom žlabu je na výletě ledovec z Antarktidy, takže by se ty lezecké cepíny fakt hodily. Nejste pak za blbce sama. A poloviční blbec, to je přece půl inteligenta.

Kámoš na výšlapu je rovněž ideální, pokud může sloužit jako nosič lana a zásobárna potravy. A teď nemyslím přímo na možnost kanibalismu. To je krajní řešení. Kromě toho horolezec děsně křoupe mezi zuby se vším tím železem a bývá i dost houževnatý, což se projevuje nejen v rovině vůle. Většinou stačí, když se kamarádi rozdělí o svačinu.

Při jištění, pokud nejste sólista, se bez kámoše neobejdete. Určitě se musíte navzájem zkontrolovat, ať je uzel navázaný na správném oku. Jenom nesmí být kámoš vtipný. To se pak jeden vydrápe vzhůru a s jazykem na vestě koukne na toho druhého, co nevypadá až tak zničeně, protože měl už nějakou chvíli na oddych. Druhý se snaží nabídnout kamarádskou pomoc a kus žvance.

"Mám dextrózu,"nedovolí říct víc vychlý/zmrzlé (podle počasí) krk.

A manžel se poťouchle usměje se slovy: "A to je nějaká choroba?"

Pokud dělá podobné vtipy, s radostí ho necháte, ať se protluče, jak chce. Cukřík si necháte pro sebe. Pak se ženete dolů a dolů. Jedno, jestli věrný parťák stíhá nebo ne. Stejně je jasné, že je čtvrt kroku za vámi. Když se zastavíte, nejspíš se přerazí. O vás. Když parťáka trápíte, co to dá, a on zase vás je jasné, že kdyby šlo do tuhého, s největší radostí byste si do něj píchli lavinovou sondu. Nebo si ho vzali, protože kdo má pořád vracet ty vyměněné ponožky.