Jak přežít horolezče

a vůbec potomstvo a genetiku

Genetika je sviňa. To si tak pěkne chodíte na skály a na umělou stěnu, v kočárku dělá miminko nyný. Jenže pak to přijde. Začne chodit a mluvit. A cpe se za váma do chytů a žvatlá něco o tom, ať rodiče jistí. A když to jeden z rodičů nevydrží, mrnítko zvládne první chyty a stupy na bouldrovce, na skříni nebo prostě kdekoliv, kde se dá šplhat. Když mu jsou tak 2 roky, vymění za tu tělocvičku vnitřní i vnější odpoledne s babičkou. A to je fakt síla, protože jinak jsou babičky něco jako nadmaminky. Když ne nadmaninky, tak nadlidi určitě.

A vinou nadmaminky (zde ovšem ve významu nadřízené maminky, protože maminku se musí poslouchat a babička je máma mámy...) pak dítko obdrží svůj první miniaturní celotělový úvazeček. Ještě nemá lezky, protože rodiče pohrdavě prohlásí, že na takové lezení stačí bačkory. Lezky koupíte, až když rodiče zkritizují lezci-kamarádi, že se fakt v bačkorách neleze. Ale to až za několik let. Takže časová osa vypadá nějak tahle:

1 rok. OK, dítě je normální...

2 roky máme a plácáme se na laně pár cm nad zemí. Při každém zhoupnutí děláme šílené zvuky a vůbec to vypadá jako trápení domácích plyšových mazlíčků. Akorát je to dobrovolné.

3 roky. Horolezče nechápe, co je levá a pravá. Plete nohama a rukama navzdory radám rodičům (že má dát levou nohu vpravo a pravou ruku taky vpravo) rudým vzteky, takže každá cesta je červená. Ale snaží se lézt vzhůru! Během výstupu se zpívají písničky děsící jiné lezce, např. "Pec nám spadla" (bez podstatného jména pec), takže ostatní slyší: "Zase spadla, zase spadla. Těžko se kdy postaví. Není tady vůbec lékař, no prostě to neumí..." případně méně kreativní songy "Horolezci, horolezkyně...". Cesty se zásadně vybírají podle toho, jestli je na konci stromeček, přeběhlo tam koťátko, motýlek nebo tam visí (na umělé stěně) pejsek, tygřík, blecha... V opačném případě lze lézt pouze za předpokladu, že rodič/lezec umístí na konec cesty alespoň bonbón. Lezení za bonbóny je vůbec důležité. Bez bonbónu se neleze ani na gauč, vidina sladkosti vede cca i přes III UIAA.

4 roky. Dítko si uvědomuje význam chytů a stupů. Tj. nezáleží sice na barvě, ale musí se vzít (a jít) tam, kde je nějaký "pěkný" chyt. Pěkný chyt/stup je chyt/stup s pěkným tvarem. Když např. připomíná trilobita (starou housenku) musí se na něj přelézt, jakkoliv je v sedmičkové cestě. Pro kluky jsou obzvláště vhodná "prsa" v převisech, nejlépe umístěná opačně, což je důvodem k hurónskému smíchu při každém jejich přelezení. Holčičky naopak láká růžová a oranžová. Naopak lezec dokáže vypadnout ze stěny jen proto, že ve vedlejší puklině byl mravenec (a chtěl ho sežrat). Machruje se před publikem. I když publikum by spíše na rodiče volalo sociálku. Babička kupuje lezečky.

5 let. Dost zásadní změna. Nekoordinované pohyby se mění v pohyby fakt připomínající lezení. Lidé už po nás nekřičí, když se prcek trochu sklouzne a praští, že trápíme děti. Začínají se ozývat hlasy typu, že když to vyleze takový prcek, dáš to i ty brácho. Proto na prvním místě v mobilu už není číslo na stanici ochrany dětí a policii, ale naopak na horskou a psychiaitrii, ať si ty bráchy zavčas odveze.

Prcek taky už trochu čte a poznává čísla. Důležitým pro vylezení cesty je její název. Horolezče nepohrdne ani růžovou trasou pro holky (nebo vojenskou zelenou pro kluky), pokud nese "správný název". Doporučujeme názvy typu: "Bořek není žádný zelenáč", "Děsnej frajer", "Spiderman" a jiné školkové hity pro kluky, pro holky doplníme po dosažení patřičného věku.

Začíná se taky závodit. Takže stopky a měří se čas (nebo se počítá ústně). Začíná používat mago, v nepřiměřeném množství a zvláště pokud právě neleze.

6 let. Prcek (ale tak mu už nesmíte říkat) se chystá do školy. Takže ví, co znamenají čísla na stěně. Přelouská název cesty (ideálně tiskacím) a i ten supr úžasný ho nechá klidným, protože je to jen III nebo IV... Takže se jde lézt někam na V nebo VI, kde se to vzteká, jak jsou chyty/stupy moc vysoko a vůbec má další horolezecké řeči, co za ty roky dost obstojně pochytil. Zatímco doposud se na umělé stěně lezlo z cesty do cesty, teď se snaží držet přesné linie.

Znalost písmen a čísel znamená, že se vám míchá i do plánování tůr. Ví, že na skále je težší hledat trasu, proto jej magicky přitahují ocelové dráty jasně vyznačující linii postupu. Když se naučí chápat význam pro rodiče hanlivého slova "ferrata", začne rýpat do akcí s tím, že B/C je pro něj ideální (a nevysvětlíte mu, že stavitelé předpokládali prostě větší výšku lezce než 120 cm). Na tyto akce pak veliký pozor! Horolezče zničehonic při přecvakávání na exponovaném místě spustí hysterický řev. Rodiče pak s hrůzou, že nemůže lézt, řeší dramatickou situaci končíčí v pláči: "Mi padá ta nová botička..." Po jejím zašněrování pak bezzubec udolá několik zubů a statečně zamíří na lanovku. Protože když k nějaké skále nebo stěně přibližuje vláček, lanovka, metro... To se prostě musí! Ferrata je podobná atrakce, takže čím víc žebříků, kramlí, skalních oken, pomníčků, křížů atp., tím líp. Takže zatímco jeden rodič odchází do restaurace se slovy: "Nelezte daleko", druhý je vlečen na Déčko s tím, že je to přece hned tady. A vyleze to, než máma/táta přijde (michodem název programu pro děti byl horolezeckým rodičům dlužen TV čert). Dotyčný rodič pak musí ujídat/upíjet s ledovým klidem pod stěnou, protože za to vřískající mrně ve skále si prostě může sám :D

7 let. Děsí spolužáky a paní učitelku ve škole horolezeckým/lezeckým slangem. Např. v angličtině tím, že máma má spoustu friendů a táta nadává na špatná pressa... A že dostal nový kýbl. Prostě týrané dítě :D Leze v podstatě to, co rodiče vytáhnou s připomínkami, že tahle cesta byla hnusná a tahle naopak dobrá. Dá se vypozorovat, že střídá techniku a umí ěetřit síly (prostě nezávodí, když ví, že poleze ještě další 2 hodiny). Takže místo 2 různých názorů máte třetí. S klidem vám poradí, že todle dáte nebo jak se máte natáhnout a který dobře bere. Na milovaných ferratách běhá a děsí lidi kolem. Uklidní se pouze tím, že po půlhodině se zapomíná přecvakat, což jej zbrzdí. Lanový most přechází s řehtáním a skáče "Tarzanovy skoky". Na hřebenovce Roháčů obdivuje řetězy a večer jede k babičce na kole, protože cestu zpět prochrápe a stačí si odpočinout.