archív na kopci: Hochfeiler

HOCHFEILER neboli GRAN PILASTRO je 3510 m/m vysoký štít, nejvyšší vrchol Zillertálských Alp. S prominencí téměř 1000 m a izolací (nejbližší vyšší vrchol) přes 40 km z něj dělají při dobrých podmnínkách vrchol s TOP výhledy. Bývá považovaný za nejvyšší "turistický" vrchol Východních ALp, protože normálka z jihu vede mimo ledovec a jedná se o chodecký terén. Problémem může bývá pouze firnové ostří těsně pod vrcholem. Na severní straně se nachází několik horolezeckých cest včetně hřebenovky z Weisszintu (IV UIAA). (fotky na fcb)

Nieder-Weiszintgrat

normálka

Teploty dosahují kritických hodnot, takže je zapotřebí rychle někam zdrhnout, kde se neupečeme. Trochu problém se sněhem, jehož je letos stále dost. Snažíme se vybrat místo, kde by se něco dalo podniknout. Hochfeiler máme v hledáčku dlouho a původně i s lezeckými cestami. Tyhle plány nakonec opouštíme, protože Ostgrat z Weisszintu vypadá velice dlouhý a my máme jen 2 dny (2 nocleh). Protože vršek je pod sněhem, potáhneme i mačky+cepín, což nás zase o něco zpomaluje. Tenhle cajk je ovšem potřebný, kdo ho nemá se druhý den pod vrcholem otočí...

Přejíždíme nach Osterreich a zastavujeme na parkovišti určenému právě pro hosty chaty v prudké zatáčce 1700 m/m. Místo je kousek nad lomem a cesta pokračuje ještě dál (v létě tady jezdí horské taxi "schutzbus" na chatu Pfitscherjoch). Dole pod námi leží vesnička Sv. Jakub a přes potok Pfit s vodopády (lze obejít i bez klesání horní cestou) bez problémů krátce k rozcestí, kde se odpojuje cesta na Griesscharte používaná hlavně v zimě.

JZ hřeben

Sice je víkend a první den otevření chaty, ale jdeme v podstatě sami, až na jeden pár. Údolí prý působí monotónně a nudně, jak píšou jiní, ale nám tak nepřijde. Nejprve řídkým lesem modřínů k bývalým salaším (?) na Bichlu a pak prudce vzhůru nad hranici lesa. Mimo lesní pastviny s kravičkami pak dlouhým traverzem chodníčkem přes rozkvetlé louky. Nemá asi smysl vyjmenovávat všechny upolíny, hořce, sasanky, sedmikrásky... Alpská údolí jsou podobná, ale zase odbýt je jediným slovem by byla škoda.

Kromě řady květin vidíme u cesty i spoustu ruly,občas s obrovskými kusy křemene. Kolem to píská a občas o sviště málem zakopneme. Trochu to připomíná tůru na Glockturm. Ale i divočící řeka pod námi, hory a sníh... Nádhera!

Cesta se pak ještě 1x prudce zvedá, to už lze vidět chatu. Přes kamenité údolí docházíme až k místu noclehu (2700 m/m) v poměrně velkém odpoledním horku. Po levé straně jsou vidět i zbytky staré chaty (asi 1/2 km od nové). Chata je AV, takže nějakou slevu máme. Místo šetření si dámě něco na schlazení, studené vody máme vypito už tolik, že v břichu žbluňká a chystají se tam kvákat žáby. Chata je rodinná, pachtýř tam má manželku, 3 dospělé děcka a jejich partnery. Kdo patří ke komu se dá lehce rozeznat, jablka tady rozhodně nepadla daleko od stromu. Nebo spíše tady nepadly laviny daleko od hory... Příjemná atmosféra, tatík fajn kuchař a zbytek famílie taky tak.

směr Hoher-Weiszint a Moseler

Zajímavá je i historie chaty. Původně tady totiž fungovala Vídeňská chata, ale tu v roce 1964 obsadila pro své účely armáda. V oblasti totiž docházelo k třenicím ohledně budoucnosti jihu Tirolska (se známým dlouholetým problémem Itálie vs. Rakousko). Po zimě 1967 pak vojáky opuštěnou chatu našli zničenou. Důvodem snad byla lavina, ale vyšetřování nevyvrátilo teroristický útok nebo záměrné spuštění laviny. Těmhle sporům odzvonila (snad navždy) a v roce 1986 postavili chatu novou s novým názvem...

A my jdeme ráno dál. Moc nás teda na TOP of Zillertal nejde... Tak 20 lidí, zbytek se asi spokojil s chatou. Jdeme cestou přímo po hřebeni mezi chatou a vrškem. Po pár kusech skály s železným lanem vede cesta přímo hřebenem. Teda vede těsně pod z levé strany, ale my jdeme po hřebeni ochozeném mačkami v zimě. Trochu exponovaný CH-I, ale pěkné výhledy. Následuje rovný úsek u malého skalního výběžku a sutí zpět na hřeben končící firnem. Tady končí všichni, kdo sebou netáhnou mačky a případně cepín. Je to škoda, protože na vršek je to pár metrů. A výhledy z něj jsou supr! Od Dolomit přes Taury až k Otztálským Alpám... Ledovce, pastviny, jasná obloha a dole rekordní teploty. Moc se dolů nechce, ale zůstat tady, ve 3500 m/m jen v tričku, do večera nemůžeme. Sestupujeme kolem staré chaty a po úzké, prašné stezce mizíme do dáli. Škoda, že od nás je to sem přes 10 hodin jízdy...